"Šaktí se zatím sklonila nad oltář, posvětila zrnka pohanky a rýže a smíchala je."

Historie čadó neboli čanoju III.díl

2. dubna 2008 v 10:51 | K.O.zlik |  Haluzy a hovadiny
... III.díl ... (je to o čaji jen tak)

Rikjú, aby docílil ještě intenzivnějších prožitků wabi, připravoval čaj i v menších místnostech než bylo 4,5 tatami, které měl v oblibě Džukó. Nízký průlez do místnosti sloužící jako dveře, zvaný nidžiriguči, je také jeho invencí. Byl to velice názorný pokyn pro hosta, aby odložil vše nepotřebné vně a aby se sklonil v pokoře a vešel do jiného světa, světa posvěceného. Pro Rikjúa vstup do království čajové místnosti nebyl útěk ani izolace, ale možnost propojení. Proto stavěl své čajové místnosti oproti dřívějším praktikám (dříve na sever) směrem na jih. Nebál se světla neboli světského světa, ale nechal jej vstupovat jen zastřeně; přirozeně prosvítalo venkovní silné světlo do místnosti přes stromoví v zahrádce a přes rýžový papír či rolety v oknech. Vyznával čanoju jako možné spojení svatého s neposvěceným, které zanechávalo prostor pro náboženskou svobodu. Důležité bylo "odložit věčné poměřování", neboť jen tak se může zrodit tvůrčí a svobodná oddanost, která se projevuje v pravdivém umění wabi. Wabi je duše čaje. Do "poměřování" patřilo samozřejmě postavení ve společnosti, které se v Japonsku vždy výrazně rozlišovalo. Rikjúovo myšlení wabi bylo revolučním pojetím vztahů mezi lidmi, neboť v čajové místnosti mohli vedle sebe sedět lidé různých stavů a byli si rovni. Čistota, která vyjadřovala rovnocennou vztahovost mezi lidmi, byla osvěžující a spásnou zprávou. Lidem se zdála být tato čistota dokonce svatější než čistota vztahů zachovávaná v chrámech. Rikjú přenesl do obyčejné chýše vyznávání Buddhova učení. "Můžeme si to představit jako náboženské hnutí, šířené pomocí čaje stylu chýše z trávy, a nebo jako způsob, jak docílit spirituální obrody přenosem filozofického obsahu do estetismu života, který se skládal z nejvyspělejších forem čanoju doby a prožívání radosti z čaje. Čanoju byla aktivitou, pořádanou k nabídnutí a vypití si šálku čaje, ale to nebylo zdaleka celé poslání, neboť Rikjúovým poselstvím bylo vstupovat do vyšších forem náboženského prožívání právě pomocí aktivity čaje. Tím přidal oslavnou novou kapitolu k historii Cesty čaje, kapitolu, která přinesla revoluční systematizaci čanoju." (Sóšicu)
Doba Momoyama je často přirovnávána k evropské renesanci. V Japonsku však formulování čajového kulturního dění vedlo naopak ke kritickému zamýšlení se nad všemocí člověka a vymoženostmi světského světa, které je dodnes v japonské společnosti zřetelné.
Po Sen no Rikjúovi se stal Hidejošiho dvorním mistrem a později mistrem druhého Tokugavského šóguna Hidetady Furuta Oribe /1543 - 1615/. Také jeho osud byl neblahý, i on musel přijmout seppuku. Oribe vyvinul styl daimjóča pro feudální lordy, který po něm převzal další význačný mistr čajového obřadu Kobori Enšú /1579 - 1647/. Poprvé došlo k jasnému rozdělení. Vydělily se školy zaměřené výhradně na vyšší vrstvy, a na druhé straně školy s odkazem učení Rikjúa, které vyhovovaly spíše samurajům a obchodníkům.
V pozdní Tokugavské éře se proslavil jako velice pokrokový daimjó, také jako kritik čajového obřadu Macudaira Fumai /1751 - 1818/. Vystupoval zvláště proti zbytečnostem, mudagoto, které zastírají pravdu čaje. Zlobil se, že se čajová setkání odbývají v duchu povinného obdivu k hostiteli, a pozbývají výchovně společenského aspektu. Pro svou kritiku by nalezl velmi úrodné pole i na dnešních čajových setkáních, očadži či očakai. Podle Fumaie by měl být čajový obřad chápán jako nejzávažnější z činností, které pomáhají vést společnost a vládnout v zemi. Fumai vytvořil klasifikaci uměleckých předmětů do pěti skupin a velice přispěl k identifikaci a uchování mnohých vzácných kusů čajového náčiní.
Na konci Tokugavské éry, kdy se země nacházela v hospodářské krizi a kdy byly uskutečňovány reformy Tempó, se jako moudří reformátoři a současně vyznavači čanoju význačně profilovali Tokugawa Nariaki /1800 - 1860/, feudální pán klanu Mito, a Macudaira Jošinaga /1828 - 1890/ z Ečizenu. Na počátku padesátých let 19. století bylo Japonsko nuceno postupně otevřít své území světu a uzavřít tak 250 let trvající období nerušeného soustředění na vlastní životní styl.
Při změně režimu během revoluce Meidži prožívalo čajové umění složité existenční problémy. Nová vláda se snažila čajový obřad zdiskreditovat jako feudální přežitek. Byl odsouván do sféry scénického divadelního umění. V době, kdy se japonská společnost opájela západní filozofií a výdobytky vědeckého pokroku, bylo těžké prosazovat tuzemské tradice. Mnoho škol, příliš spojených s dědičně privilegovanými skupinami lidí, zvláště s feudálními pány, zaniklo. Příkladem je svého času význačná škola Sekišú. Čajový mistr Urasenke Gengensai /1810 - 1877/ dokázal vystihnout paralely s evropskou filozofií osvícenství a s hesly rovnost, volnost, bratrství, a obhájil čajový obřad před vládou i veřejností. Zdůrazňoval, že čanoju ve své pravdivé myšlence nerozlišuje mezi chudými a bohatými, vlivnými a obyčejnými, ale že lidé jsou si při čajovém setkání rovni, přestože každý v obřadu zastává jinou pozici. Gengensai zdůrazňoval také aspekt šetrnosti a hospodárnosti, aspekt skromnosti a střídmosti. Jako důležité výchovné prvky, zvlášť užitečné v chaosu společenské přeměny, považoval Gengensai respektování pravidel a vazeb, sebekontrolu a vytrvalost, čajovému umění vlastní. Gengensai se nestranil cizím vlivům, naopak pojetí čajového setkání obohatil o obřad, kdy se čaj připravuje u stolečku v sedu na židli. Vycházel tak vstříc cizincům, pro které bylo nesmírně útrpné prosedět několik hodin v kleče na rohožích. Pod vedením mistrů jako byl Gengensai se čajový obřad stal mnohem lidovější záležitostí nežli kdykoliv dříve, nadále si však zachoval svou charakteristickou noblesu.
Vzmáhající se kapitalismus přinesl čajovému obřadu nové patrony. V posledním desetiletí 19. stol. navíc došlo k nové obrodě japonských tradic a bohatá třída kapitalistů nasměrovala zájem k čajovému obřadu jako k důležitému společenskému vyžití. Rody jako Micui, Konoike nebo Sumitomo, které založily svá bohatství v době Edo, a které se nyní přeměnily na velké koncerny zaibacu, projevily aktivní zájem o sběratelství uměleckých děl meibucu v duchu Macudairy Fumaie. Nezu Kaičiró založil známé Muzeum umění Nezu v Tokiu, podobně i jiní založili muzea, aby mohli své vynikající sbírky předložit i veřejnosti, čímž naplňovali aktivity i sny Okakury Tenšina, estéta a filozofa, který na počátku století proslavil čanoju ve světě. Ve stejném duchu renesance tradic byl založen spolek Daišikai, nazvaný podle mnicha Kóbó Daiši /744 - 835/. Jeho zakladatelem byl Masuda Takaši /1848 - 1938/, generální manažér Micui.
Trendy spolku Daišikai souvisí také s velkou pokrokovou změnou ve světě čaje. Do čajového uměleckého dění byly přizvány ženy, které se dříve oficiálně čajových obřadů nezúčastňovaly, určitě ne jako mistryně. Zpočátku to bylo spíše politické rozhodnutí v době čínsko-japonské války /1894 - 1895/, kdy mnoho mužů bylo od rodin ve válce. Znovu to byl představitel pokrokové Urasenke, mistr Ennosai, který čanoju vyučoval válečným vdovám, i jiným ženám. Některé obdržely i učitelské mistrovské certifikáty. Do výrazovosti čajového obřadu tak pronikly i ženské prvky, v dobrém i zlém. Mistři-muži měli vždy potíže udržet v mezích své sklony k okázalé vychloubačnosti, ženy na druhé straně mají obtíže s flirtem a vyumělkovaností. Obojí lidská podstata - mužská i ženská - je však pro čajový obřad přirozenou a nutnou součástí.
Dnes jsou v čajovém obřadu aktivní převážně ženy, což je přinejmenším škoda. Mnohdy je čajový obřad bohužel chápán více jako příjemná zábava či způsob osvojení si dobrého chování, i když i to je jeho aspektem. Už během doby Taišó /1912 - 1926/ se výuka čaje rozšířila jako důležitá součást osnov v dívčích školách i v klášterních seminářích. Možná je škoda, že se v těchto tendencích nepokračovalo, i když takový způsob použití v sobě skrývá i nebezpečí laciné propagace a destrukční popularizace.
Čanoju se v tomto století vyrovnává nejen s ženským vlivem, ale také s vlivem velkých společenských změn. Japonská touha vyrovnat se technicky světu vedla k tomu, že duchovní stránka rozvoje byla zanedbávána. Rodiče jen málokdy souhlasí, aby se jejich synové věnovali čaji, neboť by je tak nejspíše nečekalo ani velké společenské uznání, ani bohatství. Raději chtějí mít úspěšné bussinesmany. Kněz i čajový mistr do určité míry ztratili svá výsadní společenská postavení duchovního a výchovného vedení národa. Přesto, prokazatelně, v některých místech Japonska, má i dnes názor význačného čajového mistra značnou politickou hodnotu, zvláště při volbách. Například současný velmistr Urasenke, Sen Sóšicu VX., svou autoritou ovlivňuje společenské dění v Kjótu. Mnoho osobností čajového světa aktivně působí při obrodě kulturních hodnot současného Japonska, kdy je třeba změnit zejména vzdělávací a výchovný systém v základních školách. Mnoho mistrů čanoju si uvědomuje osobní zodpovědnost a cítí se povoláni k službě. Většina učedníků čajového obřadu byli a jsou dospělí lidé, jen občas dospívající mládež. Výjimečně byly do čajového umění zasvěcovány děti, například tehdy, kdy se syn měl stát následovníkem rodu. Dnes jsou zvány děti i do běžných vyučovacích hodin. Učitelé čaje říkají, že plný obsah čaje nemůže dítě pochopit, může však vyrůstat v jeho duchu, což je jistě velkou přípravou pro život.
V dnešním Japonsku na jedné straně čajový obřad lacině popularizuje v obchodních domech, současně však na druhé straně dochází k probouzení se z úpadku, který způsobily nahromaděné problémy rodových systémů, nazývaných často stejně jako hlava rodu iemoto, ale také velký rozmach konzumní společnosti.
V poválečném období se čajové umění stalo tématem mnoha akademických studií universitních profesorů, jako Tacusaburo Hajaši, Masao Nakamura, Seizo Hajašija a další. Mnoho knih bylo napsáno o čajovém náčiní, čajových domcích, čajových zahrádkách, ale i o etickém, filozofickém a duchovním obsahu čadó. Před patnácti lety, kdy Japonsko prožívalo největší rozmach a utápělo se v zahledění ve vlastní prosperitu, to byli mimo jinými i čajoví mistři, kdo vnímal obavy o budoucnost bezstarostných spoluobčanů. Jakoby čajoví mistři byli svědomím národa. Projevilo se to v dobách válečných, kdy se mistři čaje stali polovičními disidenty. Čajový mistr by neměl být účelově zneužitelný. Základním popisem jeho povolání je vztahovat se k podstatě věcí a k pravdě, zjevované v prázdnotě soustředění a nikdy se jim nezpronevěřovat.
Systém rodových škol iemoto plnil po staletí podobnou roli jako církevní instituce v západním světě. Jeho zásluhou byly vytvářeny i zachovány obrovské duchovní a kulturní hodnoty čajového obřadu a s čajovým obřadem úzce spojené japonské kultury vůbec. Dnes je zřejmá určitá těžkopádnost a vyžilost takového zřízení. Pokud si rodové školy iemoto kriticky připustí svůj úpadek a přemění svou ortodoxní samohybnost v živoucí a životodárnou službu bližnímu, mohou zachránit i svou obrovskou potenci duchovního vedení národa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama