"Šaktí se zatím sklonila nad oltář, posvětila zrnka pohanky a rýže a smíchala je."

Historie čadó neboli čanoju I.díl

31. března 2008 v 14:50 | K.O.zlik |  Haluzy a hovadiny
.....

Klasickou knihou o čaji je "Čcha-ťing", jejíž autorem je Lu Jü, nejstarší a nejvěhlasnější protagonista čaje. Žil v 8. století za dynastie Tang v Číně. Z jeho knihy se dozvídáme, že pití čaje bylo rozšířeno zvláště v jižních provinciích již mnohem dříve. Legendy se ubírají až k bájnému císaři jménem Šen-nung. Nelze říci, zda čaj byl do Číny přivezen odjinud, (například z Indie s buddhismem) či zda v Číně přirozeně rostl jako divoká rostlina. První historicky doložené dokumenty o čaji pocházejí z doby dynastie Chan (206 před n. l. - 8 n. l.)
Společnost dynastie Tchang, ve které Lu Jü žil, byla na vrcholu kosmopolitanismu a rozkvětu kultur v historii Číny vůbec. Lu Jü poukázal na léčivé účinky, blahodárnost a význam pití čaje a uvedl čaj v širší známost. Do té doby šířily čaj především zenové sekty buddhismu zvané "Čchan".
Vypráví se, že malý Lu Jü byl nalezen zenovým mnichem na břehu jezera, neví se tedy, kdo byli jeho rodiče a odkud pocházel. Později dostal jméno Lu (země) Jü (křídlo). Jako husa rozpíná křídla, aby doletěla na pevninu, rozevírá své paže Lu Jü, aby zanesl na zem obřadní pití čaje. Jeho kniha "Čcha-ťing" se skládá ze tří částí: kapitolách o původu čaje, o jeho pěstování a o náčiní na přípravu čaje. Lu Jü dokázal vystihnou kouzlo pití čaje tak, aby noví čajomilci rychle pochopili, jak krásné prožitky je čekají. Nebylo téměř domácnosti v provinciích na jihu i severu, kde by nepili čaj. Lu Jü ale želel zvulgarizování tak čistého a vznešeného konání jako je pití čaje. Vedle dokonalosti nebes mu lidská přirozenost připadala obhroublá a neoduševnělá. V obcování s čajem je, jak učil, devět nutných úkolů k završení. Nejprve musí být čaj vyprodukován. Potom je ovšem třeba vycvičit své smysly k rozlišování druhů čaje. Za třetí je nutné zajistit správné nástroje, dále připravit správný oheň a vybrat vhodnou vodu. Pak je ovšem třeba čaj dobře vypražit, dobře semlít a dobře uvařit. Nakonec je třeba čaj vypít. Vedle těchto správných postupů existuje ještě mnoho postupů nesprávných, jako nevhodná sklizeň za deštivého počasí či uchovávání ve smradlavé nádobě, a Lu Jü varoval před nesprávnými praktikami. Z dob Lu Jü se dochovaly zápisky o čajových setkáních zvaných čcha-chuej, podobných dnešním japonským čajovým setkáním očakai a dokonce psaných stejnými znaky. Byla pořádána i velmi formální čajová setkání pro literáty nebo mnichy. Čaj nepřinášel jen fyzické osvěžení, ale především psychologické a spirituální osvěžení, které pomohlo zahnat myšlenky na vše obyčejné a světské, a pozvednout je do vznešeného království abstrakce. Čaj nebyl pouhým medikamentem zenových mnichů k zahnání spánku při dlouhých meditacích. Příznačná čínská náklonnost k filozofii na straně jedné a k sentimentu na straně druhé spojila pití čaje se zenovým učením a vytvořila charakteristickou uměleckou disciplínu, která se upíná k životu v klidu a jednoduchosti. "Pro milovníky čaje bylo jeho pití příležitostí k vytváření si odděleného abstraktního světa dokonce dříve, než si abstraktní svět stačí uvědomit. Právě tento pohotový účinek dal čaji vážnost a úctu. Abychom se dotkli tohoto bodu přímo a jasněji, snad bychom mohli říci, že touha, na jejímž základě si Číňané vytvářeli příznačný světový názor, abstraktní svět sám o sobě, se mohla občas formovat pomocí média čaje jako nápoje." (Sen Sóšicu XV.)
Od jaké doby se čaj začal pít v Japonsku nelze přesně říci. Je možné, že již za panování prince Šótoku /572 - 622/, kdy se Japonsko poprvé setkalo s buddhismem, některé vrstvy společnosti čaj pily, a je velice pravděpodobné, že v době Nara /710 - 784/ alespoň část populace opravdu čaj pila. První psaná zpráva, která je historicky ověřená, se datuje k roku 814, a jsou jí zápisky Kúkai Hóken Hjó mnicha Kúkaie /774 - 835/, který roku 804 cestoval do Číny doby Tang a který, když se po dvou letech vrátil, přivezl si a sebou nejen velké množství knih, ale také zvyk pít čaj. V textu je používáno slovo "čanoju", tedy horká voda s čajem. Byl to čaj lisovaný v kostkách, v tehdejší době velmi vzácný. Působil exoticky svým cizokrajným původem a byly zdůrazňovány především jeho léčivé účinky na tělo i duši.
Podle čínského vzoru hledali japonští vzdělanci tehdejší doby v čaji naplnění jejich touhy uniknout z deprese, kterou zažívali v reálném světě korupce a bezpráví ve společnosti. V čaji nacházeli ideál svobody, v které by chtěli žít a tvořit. Mnozí čajoví milci byli básníci a spisovatelé. Čínská kultura byla v té době velmi obdivovaná a uctívaná, proto se čaji dostalo, zvláště mezi vyšší společností, velkých poct. V básních je opěvována představa svatého muže, který v zalíbení prožívá osamělost v zapadlém klášteře hluboko v horách a "opájeje se čajem vychutnává si plně tuto vonnou bylinu" (Fudžiwara no Fujucugu). Již ve staré Číně bylo důležitým atributem vládce jeho příklon k umění. "Umění reprezentovalo jakýsi druh krajní reality, která zasahovala do reality a ovlivňovala ji s větší silou, než by se tomu dělo ve skutečném životě." (Sóšicu) A pití čaje hrálo podobnou roli jako umění. V čajomilství této doby by se daly rozlišit dva trochu odlišné styly. "Pro mnichy bylo pití čaje ritem, obřadem, v nichž se zračila závažnost jejich kněžského stavu, zatímco pro literáty a bohémy byl obřad čaje spíše elegantním a snovým časem, provoněným poustevnickým kouzlem taoismu." (Sóšicu,) Při korunovačních obřadech se slavnostmi díkůvzdání se v paláci i chrámech s velkou důležitostí konaly obřady čaje. Každý rok na jaře a na podzim se na císařském dvoře konalo velké předříkávání Haňja sútry a součástí této události bylo také podávání čaje.
Je zřejmé, že důležitým aspektem šíření čaje bylo jeho spojování s hledáním transcendentna, které se nachází daleko za poznatelným světem, a přesto člověk touží do něj nahlédnout.
Od poloviny doby Heian /794 - 1192/ opadávala euforie k věcem čínské provenience, dokonce byly na čas přerušeny i diplomatické styky s čínskou dynastií Tchang. S tím souvisí i ochabnutí čajových aktivit. Přestože obchod mezi Čínou a Japonskem se znovu obnovil za dynastie Sung, téměř až do začátku období Kamakura /1192 - 1333/ je velice málo zpráv o pití čaje, jakoby téměř zapadl v zapomnění.
Oživení nastalo až ke konci 12. století. Přispěla k tomu kniha Kissa Jódžóki, kterou sepsal mnich Eisai /1141 - 1215/. Titul knihy lze přeložit jako "Pití čaje jako vhodného léku pro zdraví", z čehož je zřejmé, že se jeho zájem soustřeďoval především ke složení čaje a jeho účinky. Nelze však v této souvislosti opomenout, že právě mnich Eisai se význačně podílel na znovuoživení kulturní výměny mezi Čínou a Japonskem.
Eisai přivezl ze svého studia v Číně zen-buddhismus a stal se zakladatelem zenové sekty Rinzai. Vedle učení zenu propagoval a popularizoval také obřadní pití čaje, tak jak se mu naučil v Číně. Přivezl s sebou i semínka čaje a zasloužil se o jeho pěstování v Japonsku.
Přestože se Eisai zaměřil na léčebné účinky čaje, jeho zápisky jsou nesmírně ceněny jako podklad pro pochopení dalšího vývoje, kdy se z pití čaje začalo formovat výsostní umění. Dvě nejdůležitější kapitoly knihy se jmenují ve volném překladu "Uvádění pěti orgánů těla v soulad" a "Vyvarování se přízraků zla".
První je fyziologickou studií o možnostech, jak navodit harmonii mezi nejdůležitějšími orgány lidského těla, jako jsou játra, plíce, srdce, slezina a ledviny a dožívat se tak dlouhého věku. Věřil, že člověk je povinován starat se o své zdraví ve jménu víry v Boha, a to na základě buddhistického kánonu Tripitaka, který se skládá ze tří zákonů, Buddhova učení, kázně a učednictví a teologicko-filozofických důkazů Buddhových myšlenek. V kontextu doby, kdy se věřilo, že den Posledního soudu se přiblížil, se Eisai zajímal o záchranu člověka a přál si alespoň, aby byl k tomuto zúčtování co nejlépe připraven. Emotivně šířil, že čaj je nektar, který je rosou seslanou na Zem bohy. Říkal, že játra tíhnou k chuti kyselé, plíce k chuti ostré, srdce k chuti hořké, slezina k chuti sladké a ledviny k chuti slané. Velký důraz kladl na roli srdce, které, když je slabé, oslabuje i ostatní orgány, a jelikož přiřadil srdci chuť hořkou, doporučoval k posílení srdce čaj, který je opravdu chuti nahořklé. Zaměření se na pět orgánů vychází z čínského konceptu wu-sing o pěti základních principech, které byly chápány jako základní stavební kameny universa. Jsou to dřevo, oheň, země, kov, voda. Země je umístěna uprostřed stejně jako je ve výčtu orgánů umístěno uprostřed srdce. Metoda porovnávání pěti orgánů a pěti chutí s pěti elementy universa je součástí lidové tradice esoterického buddhismu, praktikovaného sektou Šingon.
V části "Vyvarování se přízraků zla" Eisai nabádá čajové milce, jak nejlépe připravovat čaj. Je zřejmé, že se jednalo o čaj práškový matča, jak jej známe dnes. Navrhoval použít "dvě až tři lžíce o velikosti měděné mince". Nabádal k tomu, aby byl čaj chutný, neboť "bohové znají správnou chuť čaje". Čaj je "vzácnost a může být nalezena mezi bohy v království na výsostech stejně jako dole na zemi jako pokrm, který zachrání ty, jimž bylo tělesně ublíženo." (Eisai, Jódžoki)
Během celého období éry Kamakura se obřadem čaje zabývali především mniši, ale také mnoho samurajů a aristokratů. Čaj se pěstoval v oblasti Taganó poblíž Kjóta a začal ho zde pěstovat Svatý Mjóe /1173 - 1232/, mnich sekty Kegon, jemuž první semínka daroval Eisai. Je považován za patrona "Cesty čaje" čadó. Na svou konvici si nechal odlít deset účinků neboli ctností čaje: "1. svrchovaná ochrana Buddhů, 2. soulad pěti orgánů, 3. synovská úcta, 4. vymazávání chtění, 5. prodlužování života, 6. odhánění ospalosti, 7. osvobozování od chorobnosti, 8. absence škodlivých vlivů při správném používání, 9. svrchovaná ochrana šintoistickým bohům, 10. vyrovnanost tváří v tvář smrti." (Júgaku Órai, Sóšicu)
Ze zpráv o mnišském životě se však dozvídáme, že postupně vyvanula oddanost čínským ideálům o abstraktním světě a uctívání božské esence čaje, a čaj se často stal pouhým prostředkem, jak zahnat spánek při dlouhých meditacích v zenových klášterech. Mniši v zenových klášterech různých sekt byli většinou obeznámeni s přípravu i podávání čaje a používali výhradně čínské čajové náčiní. Hlavní pozici v holdování čaji však zaujímala Eisaiova sekta Rinzai.
Dalším význačným mnichem, který spojoval čaj se zenovou meditací byl Dógen /1200 - 1253/, který založil Sótó, druhou nejvýznačnější sektu zen-buddhismu v Japonsku. Dógen byl člověk velice vznešeného cítění, který žil skromně, bez politických ambicí a touhy po slávě, pro něhož rituální pití čaje bylo součástí jeho každodenního životního rytmu. V zápiscích Eihei Šingi popisuje podávání čaje při oslavě Nového roku. Nejprve byl čaj podán nejvyššímu představenému, pak zvláště významným hostům a nakonec celému shromáždění. Když nějaký potulný mnich vstupoval do společenství bratrstva, čajový obřad byl součástí uvítacího iniciačního rituálu. Postupně se v zenových řádech vytvářel celoroční kalendář oslav a seznam ceremonií, při kterých se obřadně podával čaj, což je charakteristika, která nikdy nebyla zřejmá v Číně. V Eihei Šingi jsou vlastně poprvé popsány čajové obřady jako rituály v pravém slova smyslu. Tyto rituály v nezměněné podobě jsou praktikovány od 14. století dodnes v kjótských chrámech Kennindži /Eisai/ a Mjóšindži /Dógen/. Zmínky jsou v knize Kissa Órai, která je připisována mnichu Gen´e / - 1350/. Zajímavý je rituál Óčamori, který v roce 1281 poprvé konal mnich Eison jako oslavu porážky Mongolů a díkůvzdání a který je dodnes vyslavován na Nový rok v chrámu Saidaidži v Naře a je prvním rituálem čaje, kdy je přizvána i široká veřejnost. Další zvláštností japonských rituálů čaje bylo, že se podávalo i jídlo kaiseki.
Čajové obřady však nebyly jen doménou chrámových aktivit, ale postupně se jejich obliba přesunula do světštějšího a obyčejnějšího prostředí. Jelikož však chrámové rituály byly součástí liturgií, které byly často i utajované, mnoho aspektů čajových obřadů se nepřeneslo ve stejné podobě až za chrámové zdi do obyčejného světa. Tradice, která začala v chrámech jako náboženské obětování Buddhovi se nakonec ve světském světě vyvinula do poloviny období Muromači /1338 - 1573/ až k prodávání tohoto nápoje v prostranstvích před chrámy, zvláště při pouťových slavnostech. Byly druhem zábavy, které se říká furumai. Také šintoistické svatyně byly konzumenty čaje a osvojily si některé rituály.
Od dávných dob byly v Japonsku mezi vyšší společností, aristokraty i válečníky, oblíbené hry zvané monoawase, při kterých zúčastnění rozpoznávali druhy vůní, maleb, květin, vějířů ale i hmyzu a mořských škeblí, poezie, literárních děl a podobně. Podobným druhem zábavy byly i psí a kohoutí zápasy. Není divu, že od 14. století při podobných setkáních začali rozpoznávat i druhy čaje. Rozmohly se i velice luxusem hýřící čajové obřady feudálních pánů daimjó, kteří se utápěli v radovánkách s kurtizánami a v zábavě, kterou jim zprotředkovávali herci dengaku a sarugaku. Přehnané zdůrazňování života v zábavě a luxusu, zvané basara, bylo i objektem kritiky. Čajové obřady tohoto pojetí, jejichž hlavním protagonistou byl mnich Sasaki Dójó /1306 - 1372/, jsou popsané v dopisech Kissa Órai.
Příkladem extravagance v čajovém umění je Kinkakudži, zlatý čajový pavilónek, který nechal postavit šógun Jošimicu Ašikaga /1358 - 1408/. Kultuře nakloněný šógun Yošimasa Ašikaga /1435 - 1490/ pozval na svůj dvůr mistra Noami a jeho vnuka Soami, kteří připravovali čaj v recepčních místnostech při slavnostních příležitostech. Čaj se stal okázalou zábavou vyšší společnosti. V záplavě importovaných předmětů, kterou umožnil rozvíjející se obchod s Čínou dynastie Ming, se zrodila potřeba rozlišit mezi věcmi autentické hodnoty a věcmi hodnoty pochybné, což vyvolalo i potřebu zamýšlet se nad pravdivostí krásy. Hodnotitelé uměleckých předmětů si začali dávat za jména titul ami, jako si dávali mniši a umělci. Nejvlivnějšími autoritami v umění čaje i umění vůbec se stali tři držitelé ami, Nóami /1397 - 1471/, jeho syn Geiami /1431 - 1485/ a vnuk Sóami / - 1525/. Ve velké míře se zasloužili o vytvoření různých kompozic čajových setkání v závislosti na vytvořené atmosférě k dané oslavě, a to z hlediska prostředí i použitého náčiní, aranžování jídel, aranžování květin a podobně. Nóami je tvůrcem stylu zvaného šoin kazari, čajového obřadu v místnosti, která byla původně určena mnichům ke čtení knih. Modifikoval přípravu čaje zcela odlišně od příprav čaje při soutěžích toča. Je i autorem čajového obřadu daisu kazari, s použitím velké lakované poličky. Jeho styl čajového obřadu by se dal popsat jako čaj oděný do přepečlivě vytříbeného hávu, v jehož záhybech se skrývaly nejortodoxnější pravidla původního pití čaje. Čajový obřad se stal slitinou ideálů spirituality a estetična. Svou roli začalo hrát umění aranžovat a tvořit.

Pokračování v díle II.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama