"Šaktí se zatím sklonila nad oltář, posvětila zrnka pohanky a rýže a smíchala je."

Historie čadó neboli čanoju

31. března 2008 v 19:50 | K.O.zlik |  Haluzy a hovadiny
... II.díl ... (o čaji)

Mnich Murata Džukó /1422 - 1502/ pokračoval v navrácení čaje ze scestí k jeho původním kořenům a vložil do čajové tradice mnoho z rukopisu čistě japonského. Od svých deseti let byl novicem v chrámu Šómjódži v Naře. Ve dvaceti ho ale omrzel chrámový život a nakonec odešel a jen tak se poflakoval životem. Ve svých třiceti letech však vstoupil do zenového kláštera při Daitokudži v Kjótu k mistru Ikkjú Sódžun /1394 - 1481/, který byl znám svou kritikou dekadentních praktik některých zenových klášterů. Dlouhé meditace však měly na Džukóa uspávací účinky, a tak se šel dokonce poradit se specialistou, jak zahnat spavost. Doktor mu poradil čaj v duchu Eisaiových poučení v Kissa Jódžóki. V Daitokudži nalezl Džukó lakovanou poličku daisu, kdysi do Japonska přivezenou z Číny.
Džukóovým čajovým mistrem byl sám velký Nóami, který ho pravděpodobně uvedl ke dvoru šóguna Jošimasy Ašikagy /1436 - 1490/. Je zřejmé, že byl Džukó dobře obeznámen s konfucianismem. Představoval si, že lidé se zabývají čajem, aby v sobě vybudovali ctnosti (čínsky li ), potřebné k dobrým způsobům slušného chování. Džukó dobře znal i čajové obřady typu basara, třeba čajový obřad spojený pro požitek s koupelí, zvaný "rinkan čanoju", a varoval před jejich neužitečností pro spásu duše. Charakteristika Džukóva čaje tkví v elementech, které nejvíce vyznával. Jsou jimi kin, kei, sei, džaku, což lze přeložit jako pokora, úcta, čistota a klid. Na první místo kladl pokoru, protože za největší zlo považoval panovačnost, zpupnost, aroganci a zatvrzelost. Vyžadoval naopak upřímnost srdce a hlubokou oddanost věci čaje ve vlastním vyspívání i v učení druhých. Upřednostňoval vyvážený přístup k věcem čínským a japonským a jeho oblibě se těšily předměty s nádechem chladu a jakoby chřadnutí, které mu ztělesňovaly krásu potlačeného ega. Byly to například keramické nádoby na čaj z pecí Bizen a Šigaraki, jejichž glazura je v barvách země, kovu a popele, často je hrubá i s částmi rozteklé lávy z popela. Tvrdil, že správně ohodnotit takové ponuré věci může člověk jen po načerpání mnohých životních moudrostí a není vhodné pokrytecky předstírat zaujetí, když daný člověk ještě nevyspěl nebo je příliš mladý. Dokonalé ztělesnění role při potlačení ega zvané monomane viděl Džukó v hrách divadla nó a cítil spojitost s duchem čaje.
Slova známého tvůrce her nó, Komparu Zenpóa, že "úplněk není přesně moje vyznání", odpovídala i vkusu Džukóa. V tomto rčení se skrývá kritika dokonalosti čínských předmětů a záliba v japonské poetičnosti nedokonalého. Džukó byl přesvědčen, že je vhodné oba aspekty spojit. Známá je jeho věta, že "nejlepší je mít nejušlechtilejšího oře v slaměné stáji". Styl, odpovídající tomuto pojetí estetického elementu wabi a sabi, v sobě pojímá kontrast a dynamiku dokonalého a nedokonalého, stejně jako kontraakci mezi novotou a starobylostí, mezi slávou světa a ubohostí jedince, mezi hojností požitků a vyprahlostí duše, mezi nasládlou lehkostí čaje a jeho hořkou příchutí. Džukó začal čaj připravovat v malé místnosti a s omezeným počtem hostů. Dokázal přesvědčit svým prostým pojetím čaji holdující i prostopášné čajomilce. Možná k tomu přispěla i atmosféra doby, kdy si během válek Ónin nikdo nebyl jistý životem. Zvláště samurajové si cenili intenzivního a pravdivého prožitku Džukóovy školy sóanča.
Vyznavačem Džukóovy filozofie byl známý poustevník Sódžu /1448 - 1532/, který žil v mumraji jedné rušné čtvrti Kjóta, a jehož čajový domek měl místnosti o velikosti 4, 5 a 6 tatami. Sódžu svým pojetím založil životní styl člověka s vytříbeným uměleckým citem, založeným na střídmosti a prostotě. V té době se stali uznávanými čajomilci i obchodníci, kteří měli peníze a shromažďovali vzácné cizí i tuzemské náčiní, nicméně často pochopili aspekt suki, pravdivého a čistého výrazu, a toužili se stát tak zvanými sukiša, lidmi vysoké kvality vkusu.
Význačným mistrem se stal obchodník z města Sakai, dnešní Ósaky, Takeno Džóó /1504 - 1555/. Džóó studoval u mistra Sóčin, který byl učedníkem Džukóa. Poezii studoval u mistra Sandžonišiho Sanetaky /1455 - 1537/, předního umělce doby. Džóó vlastnil mnoho vzácných předmětů, které by mohly být použity na formálních recepcích nejvyšší úrovně, přesto tyto předměty použil v prosté místnosti s hliněnými stěnami a bambusovým stropem. Zavedl třetí stupeň úrovně formality. K vysoce formálnímu stylu šin a středně formálnímu stylu gjó přidal só, neformální styl.
Také on zdůrazňoval krásu chladnoucího a uvadajícího, krásu v kontrastu dokonalého s nedokonalým. Obdivoval krásu měsíce, skrytého za oblaky. I v jeho tvůrčí práci ve směru estetických ideálů se završovalo dílo japonského čajového obřadu, který je odlišný od chrámových rituálů i dýchánků v prostopášné zábavě. Zanechal svým učedníkům dvanáct pokynů jak docílit takového rozpoložení duše, které je jediné vhodné pro praktikování čaje wabi:
- je třeba si osvojovat dobrou vůli vůči ostatním
- návyky chování musí být správné a harmonické
- není vhodné být kritický k čajovým setkáním jiných
- člověk nesmí být naplněn sebeúctou
- nechovejte touhu po předmětech, které vlastní druzí
- je totálně nevhodné myslet na čajový obřad jen z pohledu náčiní
- jedna polévka a tři další chody jsou vhodné jako jídlo kaiseki, nikdo by neměl zvětšovat množství jídla ani pro vybrané hosty
- milec čaje může pro čajový obřad použít i náčiní, které bylo odloženo; platí to především pro obyčejné lidi
- milec čaje zvláště nemá rád, když ho někdo vidí jako milce čaje
- milec čaje se obeznamuje s duchem wabi a vede život v tichém ústraní, měl by znát písma buddhismu a zažívat prociťování japonské poezie
- člověk by měl vést odloučený život a cítit sabi, měl by také usilovat o střední cestu, neboť kdo se zdá být příliš úžasný, je jaksi divný, a kdo je příliš wabi, je příliš jednoduchý a lajdácký
- není myslitelné, aby nějaký čajový obřad nebral v úvahu cítění hosta, to by nebyl ryzí čajový obřad, i čanoju pro sebe by mělo takové být, a také by se hostům nemělo nic vnucovat a nebo je žádat o pomoc (Takeno Džóó, Džóó montei e no hatto, Sóšicu)
Z těchto pokynů je zřejmé, kolik důrazu kladl Džóó na to, aby se host cítil dobře. Zdůraznění vzájemnosti hostitele a hosta je také něčím novým, co do čanoju vnesli Japonci. V Džóóvě pojetí čaje byla povýšena spirituální rovina jedinečnosti okamžiku zvaná ičigo, ičie; toho, že daný čajový obřad se ve stejné podobě nikdy nebude opakovat. Džóó se ve dvanácti pokynech zmiňuje i o poezii. Osvojování si poezie pomáhá kultivovat jemnocit stejně jako čanoju. Člověk se stává citlivější ke kráse. A právě v jemnocitu a estetické vnímavosti se mu otvírají široké dveře do nových světů.
Nástupcem Džóóa se stal Sen no Rikjú /1522 - 1591/. Je často označován za duchovního otce dnešního čajového obřadu. Pod jeho uměleckým vedením se styl sóanča stal známým a do dnešních dnů se praktikuje jako tak zvaná wabiča, čaj jemného a vytříbeného vkusu. Také Rikjú byl synem obchodníka. Své umělecké sklony zdědil po svém dědu Senamim, který působil na dvoře šóguna Ašikagy Jošimasy stejně jako mistři Nóami a Sóami. Rukjú se začal zajímat o čanoju velice brzy, jako šestnáctiletý se učil u mistra Kitamuki Dóčin školy Higašijama, úzce spjaté s kulturními aktivitami šógunů Ašikaga. Potom se stal učedníkem a následovatelem mistra Džóóa. Velice rychle se z něj stal oslavovaný čajový mistr.
V japonských končinách postupně nastal mír a pod příkladem hrdinů tohoto sjednocení, vojevůdců jako Oda Nobunaga či Tojotomi Hidejoši, se čajových obřadů začali ve větší míře zúčastňovat i feudální pánové. Rikjú jako velmistr byl povolán ke dvoru Ody Nobunagy, kde sloužil čajovým uměním dvacet tři let. Teprve potom, jako dvorní mistr Hidejošiho, sytý slávou světa, začal důrazně kritizovat okázalý styl, kde se to třpytilo zlatem a zbytečnou zdobností. Rikjú usiloval o vytváření prosté, přírodu upomínající atmosféry, a to přímo uprostřed města. Přestože despotický vládce Hidejoši studoval u mistra Rikjúa, dával přednost okázalým čajovým večírkům, typickým pro dobu Momojama /1568 - 1603/. Je známa Hidejošiho čajová místnost, vyvedená i s velkou poličkou daisu ve zlatě. Wabiča naopak zdůrazňovala prostotu a ekonomičnost, kde žádné předvádění se a plýtvání nemělo místo. Přesto, že si Hidejoši mistra vážil, jeho přechodná zlost, vyvolaná možná i falešným nařčením, vedla ke smrti Rikjúa. Hidejoši mu přikázal, či dovolil vykonat seppuku. Rikjú, v řádu věcí tehdejší doby, poslechl. Odkázal světu dědictví svého velkého umění. Rikjú sladil odkaz čínské tradice s domácí zálibou v kráse pomíjivého a nedokonalého estetickým aspektem wabi. Učil, že luxus protiřečí filozofii čaje, skryté ve čtyřech elementech, jimiž jsou harmonie, úcta, čistota a klid. Symetrie a asymetrie prostoru, věcí, ale i lidí a jejich duchovních představ, mohou při určité konstelaci vytvořit neobyčejnou harmonii. Věci živé a neživé ve své rozmanitosti a různosti doplňují jedna druhou, či taktně dávají vyniknout právě tomu elementu, který je přirozeně v daném okamžiku ve středu dění. I každý zvuk či pomlka má své harmonické místo. Lesk a sláva světa odvádí od soustředění k hodnotám vyšším a neměnným. Rikjú nabádá prostými slovy: "Nejprve ohřej vodu. Pak udělej čaj. Nakonec jej způsobně vypij. Více znát nepotřebuješ." Jakoby se utíkal k obrazu prapůvodních rytmů lidského chápání nebo k hravé duši dítěte, aby pak mohl naplnit srdce učedníků vírou čaje.O estetickém a filozofickém myšlení Rikjúa se dozvídáme především z knihy Nanpóroku, nalezené Tačibana Džicuzanem v r. 1686. Napsal jí mnich Nanbó Sóeki, údajně blízký žák Rikjúa. Má sedm částí, poslední byla napsána po smrti Rikjúa, prvních pět oddílů Rikjú obsahově potvrdil, šestý díl byl údajně soupis tajných praktik hidži, které Rikjú nikdy publikovat nechtěl. V Rikjúově učení je religiózní vyznání převáděno do aktuální činnosti. V Nanpóroku se například píše: "První akt hostitele je donesení vody do zahrádky při čajové chýši, a první akt hosta je, že tuto vodu použije. Zde tkví onen nejdůležitější princip neposkvrněné orosené země a chýše z trávy. Je to nádoba, kde oba, ten, kdo zval do neposkvrněné orosené země i ten pozvaný, mohou ze sebe smýt nečistoty světa." (Sóšicu). Orosená země je opakem míst, které hoří v plamenech. Orosená země je místem spirituálního vyspívání. Slovo je zvěstováno v této zemi skrze svitek, který je při obřadu zavěšen v tokonomě. "Není důležitějšího předmětu v čajové místnosti než zavěšený svitek, neboť právě on umožňuje hostiteli i hostu soustředit pozornost a zachytit vše důležité, co příležitost nabízí. Nejlepší je tušová kresba. Účastník čanoju bude mít slova na něm napsaná v úctě a ocení virtuozitu autora, následovníka Cesty nebo kněze. Nezavěšujte svitky se světskými tématy." (Nanpóroku, Sóšicu)
Svitek přirozeně určuje kriterium, které propojí všechny aspekty na setkání účastné, včetně výběhu náčiní i vedení hovoru. Je to jakoby "zákony panovaly bez zákonů", pokud ovšem se přítomní vydávají jeden druhému bezelstně a ve vší upřímnosti. Rikjú završil kodex čanoju jako Cestu čaje, jejíž podoba se v nezměněné formě traduje do dnešních dnů a tvoří všeobecný kulturní systém Japonska.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama